Ve skotském Glasgow skončil minulý týden letošní klimatický summit COP26. Událost vyvrcholila mimo jiné vznikem dokumentu, který signatáře vyzývá k „neprodleným činům”. Média z celého světa teď analyzují, co konkrétně to znamená. DR oslovil v rámci těchto snah také skupinu Češek a Čechů, kteří byli přímo v Glasgow, aby vlastními slovy popsali dění i atmosféru summitu. Co jim utkvělo v paměti a v čem spatřují odkaz letošních jednání?
Jitka Martínková
Komunikační koordinátorka při platformě Klimatická koalice
Klimatická konference v Glasgow byl obrovský mumraj lidí, kteří přijeli s někdy i zcela odlišnými záměry. Hlavy států chtěly varovat a slibovat, delegáti jednat o detailech mechanismů k naplňování Pařížské dohody, novinářky hledaly příběhy lidí, fosilní lobbisté a zástupci firem lobbovali za obchodní zájmy a neziskové organizace upozorňovaly na přešlapy a opomíjená témata.
Kromě oficiálních účastníků přijela ale řada lidí i do ulic. Pro mě byly v Glasgow nejzajímavější právě ulice. Zatímco oficiální delegáti hledali v jednacích místnostech alespoň základní shodu dvou set zemí na pravidlech trhu s uhlíkem nebo financování adaptačních opatření, hlubší reflexe problémů a imaginace budoucnosti probíhaly spíš venku.
Velkolepě se jich ujala především platforma COP26 Coalition. Kromě velkých demonstrací uspořádala i paralelní konferencí People’s Summit for Climate Justice. Čtyřdenní People’s Summit byl v mnoha věcech protikladem oficiálních zasedání. Vstup zde byl zdarma pro každého a diskutovalo se o tématech, která se na oficiální jednání „nevešla”. Klimatická spravedlnost, spravedlivá transformace, nerůst, extraktivismus, kolonialismus, genderový rozměr klimatické krize, práva původních obyvatel…
Ženské panely složené z mluvčích z globálního Jihu ostře kontrastovaly s oficiálními fotografií hlav států, které dorazily na hlavní konferenci. Možná jste ji viděli, v davu převážně bílých premiérů a prezidentů šlo jen s jistým úsilím objevit pouhých sedm žen… Pocity řady lidí z People’s Summit popsal dobře i jeden z diváků, „ty důležité a zajímavě diskuse se odehrávají tady a doufám, že v budoucnu se sem přesune zevnitř ještě víc lidí!” V totéž doufám i já!
Jiným životem žijí na summitu média, a ještě jiným oficiální delegace, které často stráví summit jednáním za zavřenými dveřmi. Všechny světy se ale setkávají na chodbách a mezi národními nebo tematicky zaměřenými pavilonky.
Tam dostanete výjimečnou příležitost potkat a zahovořit se s kdekým. Tu projde kolem John Kerry, tu Mia Mottleyová [premiérka Barbadosu, pozn. red.], jindy míjíte Zdeňka Hřiba, který zrovna dává rozhovor španělsky mluvícím novinářům, nebo si dáte náhodné ranní kafe s Martinem Bursíkem a Petrem Hlubučkem. Zjistíte, že kromě prezentace klimatického plánu Prahy se přijeli i oni do Glasgow především profesně seznamovat. Kde jinde potkat na jednom místě tvůrce klimatických politik Berlína, Londýna, Kodaně nebo Paříže.
Právě osobní setkání jsou na summitu to nejcennější a jistě i proto se Britové rozhodli na této formě summitu trvat i navzdory pandemii covidu. Bohužel i za cenu, že se účast na letošní konferenci stala pro řadu lidí, zejména z globálního Jihu, prakticky nedosažitelnou.
Celou anketu Deníku Referendum ke konferenci COP26 najdete v článku Adama Rektora Polánka.