Britský deník Guardian, (který se mimochodem rozhodl informovat o klimatické krizi se vší vážností, a tudíž se vyplatí jej sledovat), tento týden upozornil na studii vědců sledujících schopnost deštných lesů v Amazonii a v Africe ukládat ze vzduchu CO2. Tato schopnost podle zmíněné studie varujícím způsobem klesá. Co to znamená?
Pralesy by se brzy mohly proměnit z velké zásobárny uhlíku, která CO2 z atmosféry odsává, naopak v jeho zdroj. V případě Amazonského pralesa by k tomu podle vědců mohlo dojít už v polovině 30. let. Typický prales přitom do této fáze dospěje podle vědců zhruba kolem roku 2060.
Průběh klimatických změn začne být v takovém případě mnohem dramatičtější a rychlejší, než se dosud čekalo. Profesor Simon Lewis z Leeds University upozorňuje, že už v tuto chvíli začínáme být svědky těch nejobávanějších dopadů klimatických změn. Děje se tak podle něj mnohem dřív, než předpokládaly i pesimistické klimatické scénáře.
Pralesy absorbují méně CO2. Proč?
Během posledních třiceti let se absorpční schopnost sledovaných pralesů snížila o celou třetinu. Množství CO2 pohlceného z atmosféry tropickými pralesy kulminovalo v devadesátých letech, kdy pralesy pohltily 46 miliard tun, což je ekvivalent cca 17% uhlíkových emisí produkovaných lidskou činností. V poslední dekádě ale pralesy pohltily pouze 25 miliard tun, tj. pouze 6% globálních emisí.
Příčin této změny je několik: vyšší teploty, větší sucho a odlesňování za účelem těžby dřeva a záboru půdy pro zemědělství. V důsledku vyšších teplot a častějšího sucha usychají a umírají stromy. Sucho také zvyšuje náchylnost lesa k požárům. Vypalování pralesa se ale děje i cíleně a na vině jsou tak nemalou měrou právě i těžaři a zemědělci.
Z nové studie vyplývá hlavně jedno – ačkoli jsme se dosud mohli na absorpční schopnost pralesů spoléhat, jejich možnosti nejsou neomezené a v budoucnu nám pralaesy vůbec nemusejí pomáhat.
Když se z pomocníka stane další problém
Proměna pralesa z úložiště oxidu uhličitého v jeho zdroj je přitom jedním z obávaných zlomových bodů („tipping points“) v procesu rozvratu klimatického systému. Každý z těchto bodů popisuje určitou část systému, která v určitý okamžik buď ztratí svou schopnost celý proces zpomalovat, anebo ho naopak začne ještě více urychlovat.
Jedním z dalších bodů zvratu je např. tání věčně zmrzlé půdy v arktických oblastech, v Rusku nebo Kanadě, v jehož důsledku se ze tající půdy či z mořského dna začne uvolňovat velké množství dalšího skleníkového plynu, metanu. Ačkoli je podíl metanu na celém procesu menší než CO2, schopnost tohoto plynu umocňovat změny klimatu je zhruba 20x větší než v případě CO2.
Také tání ledu na pólech není pouze smutným důkazem oteplujícího se klimatu, nýbrž i novou hrozbou další akcelerace celého procesu. Bílá barva sněhu a ledu totiž odráží sluneční světlo zpět do vesmíru a se ztrátou této bílé pokrývky se tak zvyšuje i množství tepla, které Změně naopak absorbuje, oteplení se tak dále umocní.
Spoléhat se na kompenzace emisí není moudré
Mezinárodní komunita už se sice teoreticky shoduje na tom, že bychom se měli stát uhlíkově neutrální civilizací už v polovině tohoto století, je ale otázka, zda je tento cíl dostatečně ambiciózní. Pravděpodobně není. Vlády mluví pouze o závazcích z Paříže, jejich splnění by ale vedlo k oteplení zhruba o 3 stupně. Bezpečná hranice byla snížena ze 2 stupňů na 1,5. Zodpovědný postup by měl být tedy mnohem rychlejší než vládami proklamované cíle, emise by měly začít klesat okamžitě. V souvislosti s novou studií a stávajícími závazky je důležité si uvědomit, že některé bohaté státy se při plnění svých (zpravidla nedostatečných) cílů spoléhají na to, že určité množství svých emisí vlastně nezredukují, nýbrž pouze „offsetují“. Spoléhají se tedy na to, vypuštěné emise budou někde jinde pohlceny např. nově vysazenými stromy či díky ochraně stávajících biotopů. Studie ale dokazuje, že spoléhat se v rámci snahy o uhlíkovou neutralitu na podobné kompenzace emisí je strategie, která se nám může hodně vymstít.
Jak dodává prof. Lewis: „Hodně se mluví o kompenzacích uhlíkových emisí. Realita je ale taková, že každá země a každý sektor musí své emise snížit prakticky na nulu.“ Využívat ke kompenzaci emisí lesy je podle Lewise převážně marketingový nástroj firem, které se tímto způsobem snaží zachovat svůj “business as usual”.
Ke studii už se vyjádřil i Tom Crowther, vědec, který v minulosti publikoval návrh bojovat se změnami klimatu mohutnou výsadbou stromů. I on bere tuto studii vážně a souhlasí, že klesající schopnost stromů pohlcovat CO2 je potřeba vzít při plánování klimatické akce v potaz.
Řesení? Agresivnější klimatické cíle a rychle snížit emise
Závěry studie jsou tak pouze dalším důkazem naléhavé potřeby naše emise radikálně snížit, a to už v řádu několika let, nikoli desetiletí. Spoléhat se na to, že naše emise budou v budoucnu zázračně pohlceny již rostoucími nebo nově vysazenými stromy je totiž strategie, která se nám vůbec nemusí vyplatit.